Když poděkování mine cíl…
Když se to stane jednou, řeknete si – „Nevadí, hlavně že se to povedlo.“
Když se to stane podruhé, trochu to zabolí.
A když se to stává opakovaně, začne to mít hlubší následky.
Tichá nespravedlnost má zvláštní sílu.
Neřve, ale pomalu oslabuje.
Lidi přestanou věřit, že má cenu dělat něco navíc.
Ztrácí chuť dávat srdce do práce, když vidí, že uznání se rozděluje podle sympatií, viditelnosti nebo momentální nálady šéfa.
Z dlouhodobého pohledu to má tři nebezpečné dopady:
1️⃣ Ztráta motivace a angažovanosti
Člověk, který dlouhodobě nedostává uznání, se postupně stáhne.
Začne dělat jen to, co musí.
Ne proto, že by nechtěl, ale protože jeho vnitřní motor se unaví.
Motivace z vnitřního zápalu se promění na přežití.
A to je začátek tiché rezignace – „quiet quittingu“, o kterém se tolik mluví.
2️⃣ Eroze důvěry v lídra
Lidé sledují nejen to, co se říká, ale i komu.
Pokud vedoucí nedokáže férově rozpoznat zásluhy, ztrácí respekt.
Uznání má totiž v týmu podobnou sílu jako kyslík – bez něj vztahy dusí.
Důvěra v lídra není o dokonalosti, ale o spravedlivosti.
Když chybí, tým se rozpadá zevnitř.
3️⃣ Odchod těch nejlepších
Paradoxně – nejčastěji odejdou ti, kteří odváděli nejlepší práci.
Ne proto, že by byli neloajální, ale proto, že hledají prostředí, kde se jejich úsilí počítá.
Kde se říká „děkuji“ nejen nahlas, ale i opravdově.
A právě jejich odchod bývá pro firmu tou nejdražší ztrátou.
Zpětná vazba, uznání a poděkování nestojí ani korunu, ale mají cenu zlata.
Jsou to drobná gesta, která drží týmy pohromadě, když je těžko.
A pro ty, kteří nesou odpovědnost, jsou často tím jediným palivem, které je žene dál.
Protože i ti nejsilnější občas potřebují slyšet prosté:
„Vidím, co děláš. Děkuju.“❤️
